Pěší pouť na Velehrad

Jako každou pěší pouť, kterou jsem se zúčastnila, tak i pout na Velehrad (pro mne letos poprvé), se stává výzvou překonat sama sebe („prostě sa hecnůt“), zvládnout fyzických námah a zároveň si ve chvílích samoty na cestě srovnat myšlenky a hodnoty v životě. Mimo to jsou to hodiny strávené s přáteli i s Bohem, hodiny komunikace a nezapomenutelné momenty legrace.

Sobotní výšlap se zdál být náročným zásluhou silnému pálení slunce (alespoň jsme chytli bronz), ale díky Bohu jsme do vesničky Prakšice došlapali v plném počtu, i když s mírným zpožděním. Tam se pro nás chystala lahodná večeře od sličné kuchařky Noemi a jejího asistenta Pavla. Polepili puchýře, skočili do spacáků a nechali si zdát o dalších kilometrech před námi.

Neděle už tak náročná nebyla, jelikož velký kus cesty jsme ušli předchozí den. V Uherském Hradišti na posílení koupili zmzku a poté vydali se dál zdolat poslední kilometry do cíle.

Ačkoliv to byla ještě daleká vidina k Velehradu, už ve mně probouzela velikou radost, jelikož toto poutní místo patří k mým nejoblíbenějším. Hned jako první jsme se šli ubytovat k tamním řeholním sestrám, které nás s úsměvem uvítali a nabídky výtečné jídlo. Poté následoval zasloužený odpočinek.

V pondělí v poledních hodinách každý z nás měl volný čas, já ho strávila například procházkou po pouťových stáncích a taky návštěvou místního gymnázia, kde bylo pořádáno několik výstav (např. Výstava vězeňských prací ,anebo výstava Fotografické soutěže). Večer patřil už jen očekávanému slavnostnímu koncertu s prezentací charitativních a vzdělávacích projektů za přítomnosti účinkujících jako např. Jana Kirschner nebo skupina Jelen. Úterní ráno nám vyplnila Slavností poutní mše svatá a po níž nás čekaly odvozy zpět domů.

Jelikož jsem tuto trasu absolvovala poprvé, nemohu říci, že to byla hračka, ale díky jedné radě „je to v hlavě a ne v nohách“ s radostí si píšu fajfku – splněno! Přes všechny ty bolesti v nohou, pocitech žízně, boření se v bahně za deště, to stálo za to a my to zvládli.

Děkuju všem, hlavně těm, kteří tu cestu šli a nevzdali to! Díky kuchařkám za postarání se o naše hladové krky, díky Pavlovi, za to, že nám autem vezl další věci a za jeho organizaci. A díky Bohu, za jeho přítomnost v každém našem kroku na cestě.

Chtěla bych všechny povzbudit, nejen mládež našeho děkanátu, aby se na tuto pěší pouť někdy vydali, anebo na jakoukoliv jinou. Je to velké duševní obohacení, prožití klidu a také strávení pěkných chvilek v přírodě.

Anežka Šerá, animátorka za farnost Nedašov